Vegetariánství.

Živočich má na této Zemi jedno jediné poslání. Tímto posláním je zachování jeho rodu. Tak přetěžký úkol může živočich zvládat jen proto, že je vybaven pudy. Je to pud sebezáchovy jedince a pud záchovy populace, tedy rozmnožovací. Hlavními úkoly sebezáchovného pudu je snaha nasytit sebe a své potomstvo a ochránit je před nebezpečím. Zdaří-li se toto vše živočichovi, splnil své poslání. Člověk je člověk, tedy nikoliv jen živočich. Jeho živočišná složka má poslání živočicha a ta má v krátkých kritických údobích života (až na morálně nejvyspělejší osobnosti) absolutní přednost. Mimo této složky má člověk též složku intelektuální, lidskou. Ta po něm vyžaduje projev tohoto intelektu. Člověk tedy má povinnost zanechat po sobě něco jako důkaz, že byl, že žil. Pokud tak neučinil, nebyl to člověk, ale zvíře.

V rádiu jsem kdysi zaslechl rozhovor s nějakou skandinávskou studentkou, která navštívila tehdejší komunistické Československo. Na dotaz, co ji při svém poznání zdejších přátel nejvíce zaujalo, odpověděla něco v tomto smyslu: „Bylo pro mě neuvěřitelné a šokující, že české ženy se věnuji asi tak z 80% jídlu, vaření a debatám na tato téma.“ Věřím, že kdyby se někdo pokusil o tu nejsprostější nadávku vůči svým nenáviděným nepřátelům, nedokázal by tak perfektně trefit do černého. Nadávka by totiž vyzařovala svojí zaslepeností v nenávisti a postrádala by argumentů. Zde však dle kontextu šlo o zcela přátelský vztah a byl zde pouze udán fakt zdrcujícího poznání. Přitom však bylo řečeno něco, co by se dalo přeložit ve smyslu "jsou to sfingy: z 20% ženy, z 80% zvířata". Proti tomuto výroku je možné dělat jen to jediné - vše proto, aby výrok přestal být pravdivým. Zde se sice staly terčem ženy, avšak samozřejmě že neplatí výrok legend "božští synové navštívili pozemské ženy". Samozřejmě je tento výrok nutno chápat pro celou populaci. Respondentka byla zřejmě více ve styku se ženami, ženy jsou pak sdílnější, pokud jde o domácnost, a vaření je (či má být) privilegiem ženy. Muži pak mají často stejně politováníhodné zájmy, i když v jiných oblastech.

Člověk musí v otázce jídla rozhodně stát vysoko nad věcí a je-li jídlo hlavním smyslem života, jde o člověka méněcenného. V češtině se zachoval pojem "pitomec" jako pejorativní označení člověka, který je bezvýznamný, k ničemu. "Pitomec" je v ruštině označení toho, kdo se stravuje v závodní jídelně nebo družině. Pojem souvisí s pojmem "pitaťsja", tedy živit se, stravovat se, jíst. (Pojem má v ruštině ještě jiný význam ve smyslu školky, ať dětské nebo lesních dřevin.) Přesný význam pojmu ve staroslovanštině neznám, avšak české označení zřejmě mělo původně vyjádřit, že jde o člověka méněcenného, který umí jen jíst, něco jako označení darmožrout. (Ve středověku pojem „pytomé kačky“ znamenal krmené kačeny.) Pak je na každém, jak se k takovému tvoru bude zachovávat. Je možné se za něj modlit, aby poznal pravý smysl života, je možné ho poučit, je možné jím opovrhovat, vysmívat se mu, nebo ho bít. To dobré však jsou jen první dvě možnosti. Není-li možné mu těmito cestami pomoci, zasluhuje jen lítost.

Vztah k fenoménu vegetariánství.

Druhou otázkou je, ne kolik, ale co člověk jí. Bible praví: Trápí-li se tvůj bratr pro to, co jíš, nežiješ už v lásce. Neuváděj tedy svým jídlem do záhuby toho, ze nějž Kristus umřel! (Ř14,15) Nenič kvůli pokrmu Boží dílo! Ano, všechno je čisté, zlé však je, když někdo pohoršuje druhého tím, co jí. Je tedy dobré nejíst maso a nepít víno a nedělat nic, co je tvému bratru kamenem úrazu. (Ř14,20-21) Zde Svatý Pavel neřeší vůbec otázku vegetariánství, jak by se mohl čtenář neznalý Bible domnívat, nebo jak by mohli textu bible zneužít ti, kteří vytrhují citáty z kontextu. Vždyť Kristus, který je (nejen pro Svatého Pavla) bytostí bez hříchu, sám jedl přinejmenším skopové a ryby a pil víno. Svatý Pavel zde pouze poučuje o tehdy diskutovaných otázkách zakázaných pokrmů, jako bylo maso obětované modlám, živočichové, z nichž mnozí byli vysloveně zakazováni ke konzumaci jako tzv. nečistí a pod. (Bible by se dala nazvat první učebnicí hygieny, neboť skutečně zakazovala maso zvířat z hlediska kontaminace parazity věhlasnými, ale i jinak – mytí rukou, obřízka, atd.) Biblický výrok tedy uvádím jen proto, abych zdůraznil, že je nám přikázáno z Boží vůle (Bible je pro křesťana naprosto závazná) nepohoršovat se nad nikým, kdo je ve výběru jídla jiného názoru, než my. Nepohoršovat se znamená nemít vůči němu kvůli této otázce spory, necítit k němu nenávist, nezesměšňovat ho, nedělat mu naschvály. Dokonce je naší povinností pomáhat mu v řešení tohoto jeho problému, jehož podstatu nechceme nebo neumíme pochopit. Můžeme však s ním beze svědků diskutovat o této otázce (není-li to proti jeho vůli) a uvádět argumenty, kterými se snažíme najít pravdu. I celý další text nechť je tedy chápán v tomto smyslu. Souhlasím s těmi, kdo namítají, že bible je soupis poznání sebraných ze dřívějších náboženství, tedy plagiát, ukradené příběhy, s dosazenými jmény, poplatné představitelům církve. Avšak je povinností každého respektovat člověka, který na bibli závisí a je rozumné brát z ní poznání, která jsou pravá, ať je objevil kdokoliv – a, pravda nestárne.

(Považuji za zhovadilost např. platit chudému Muslimovi Luncheon-Meat(em) s vysvětlením, že se jedná o kuřecí maso – proto, že on neumí číst latinku a dotyčný se chce konzervy výhodně zbavit.)

Člověk, kterého si nesmírně vážím, souhlasil, že po celou expedici po Maroku se vzdá masa, abychom nemuseli vařit odděleně. Dokázal to. Ale věřím, že tisíc jiných by zde selhalo, že po několika dnech by slib vzalo zpět nebo se uchýlilo k tajnému podvodu. Proto, vy většino, pokud selžete, je to spíše normální. Zdůvodnění je prosté. Chcete-li člověku něco vzít, musíte dát protihodnotu. Zamyslete se ale, co by to mělo být, stojíte-li vůbec o hodnotu, a co je pro vás hodnotou – tedy vyšší hodnotou než je vaše zvířecí součást.

Jak a proč se člověk stává vegetariánem.

Jsou v podstatě tři cesty, které vedou k vegetariánství. Nejsnazší je vegetariánem se narodit. Rodilý vegetarián cítí absolutní odpor ke všemu masu, asi takový jako má masožravec k mrtvole lidské. Je sice schopen jej většinou překonat, vidí-li k tomu logický důvod. Většinou však žádný důvod nepovažuje za dost pádný. Často však cítí po požití masa i fyziologické potíže, nevolnost, i zvracení. Bylo by zajímavé se snažit zjistit, bylo-li již provedeno nějaké studium enzymů v těle vegetariána (doufám, že ano). Fyziologické potíže mohou být totiž způsobeny absencí některých enzymů, asi tak, jako kdyby normální masožravec např. snědl knihu. Jeho tělo totiž nedokáže tuto buničinu rozložit, jinak je tomu však např. u termitů (symbiotické bakterie).

Druhou cestou, jak se stát vegetariánem, je pojmout úmysl dát se na tuto cestu z vlastního rozhodnutí. Velké množství mých žáků se stalo vegetariány vlivem informací takového typu, jako je zde pojednáváno. Mohlo jít též o snahu napodobovat někoho, koho považovali za autoritu, a to se vším všudy. Jde však o přímé rozhodnutí ve vlastní věci. Ani já jsem na ně nenaléhal.

Třetí cesta je nepřímé rozhodnutí. Člověk přijme určitou životní filosofii, stane se tak součástí užší společnosti, která je mu absolutně nadřazena, a vegetariánství je jen součástí velkého množství příkazů a nařízení, kterým se adept dobrovolně podvolil. Příkladem budiž především přijetí víry buddhistické či jiné orientální, kde je požívání masa absolutním tabu. Tato náboženství mají vysvětlení pro tento zákaz naprosto logické. Jde o snahu neubližovat žádnému tvoru a jeho zabití je považováno za naprosto neopodstatněné, jestliže za stravu člověka postačí tvorové původu nižšího, tedy rostlinného. Ze zcela jiných důvodů nepožívají maso vyznavači náboženství křesťanského, jako je např. řád Kartusiánů (Carthusianus). Ti se snaží žít v příkladné chudobě a maso označují za zbytečný přepych. Živí se tím, co si sami vypěstují na zahradě a žijí s vědomím, že ostatní lidé si prostě nemohou maso dovolit.

Vymezení rozsahu vegetariánství.

Vegetariánství je pouze jakýmsi pracovním názvem a upozorňuje pouze na fakt, že dotyčný má nějaké meze v přijímání živočišných produktů. Absolutní laik pak může mít toto chápání ještě mlhavější.

Když jsem starému číšníkovi podotkl, že odcházíme proto, že jsme vegetariáni a jejich jídelní lístek neobsahuje jedinou šanci pro nás, byl jsem upozorněn na smažený sýr. Podotkl jsem, že na jídelním lístku je uveden jako smažený sýr se šunkou. Odpověď zněla: "tak Vám mohu přinést šunku". Tento „odborník“ zřejmě zaměňoval vegetariánství s dietou. Stejně tak by bylo omylem jakkoliv spojovat makrobiotiku s vegetariánstvím.

Nejčistší forma vegetariánství je jakési vegetariánství "orthodoxní". V tomto případě lze jakýkoliv pojídaný produkt označit buď jako ovoce, nebo jako zeleninu. Zde jsou jedinou výjimkou látky neorganické (soda, ocet, sůl, voda). Koření je samozřejmě zelenina, konečně, zde není ostrá hranice (paprika – chilli, kdy obojí je rod Capsicum).

Jiným typem vegetariánství je lacto-ovo-vegetariánství. Jak název říká, jde o vegetariánství spojené s možností konzumace mléka (a různých jeho produktů) a vajec. Tento směr vegetariánství vychází v podstatě z požadavků těla, které cítí odpor k masu jakéhokoliv živočicha, avšak cítí zároveň potřebu proteinů živočišných. Přichází tedy v úvahu např. konzumace másla, nikoliv však sádla. Hranicí, dle které můžeme rozpoznat, jsme-li v povolené relaci či mimo ni, je otázka, bylo-li třeba živočicha usmrtit, či nikoliv. Krávu po podojení nikdy nezabíjíme, tedy mléko je produktem vyhovujícím. Vepř by však vyškvaření nepřežil, tedy sádlo nepřichází v úvahu. Pokud jde o vejce, můžeme si být v městském prostředí jisti, že v obchodě koupené vejce je sterilní, bez zárodku budoucího ptáka. Při normálním chovu slepic však bychom vejce konzumovat nemohli, bývá oplodněno. Hnutí Hari Kršna (více způsobů transkripce tohoto pojmu) je z hlediska vegetariánství mezičlánkem mezi "orthodoxním" vegetariánstvím a lacto-ovo-vegetariánstvím. Mohli bychom je tedy označit za lacto-vegetariány. Mléko totiž velmi uznávají, avšak vejce naprosto odmítají a to z právě zmíněných důvodů. Rozdílem je jen to, že všechna vejce uvažují jako potencionální život. Oni vědí, že vejce z obchodu oplodněna nejsou, avšak vzdávají se jich z obav, že by mohli dát špatný příklad těm, kteří chápou „vejce jako vejce“). (S  lidmi z tohoto hnutí jsme vedli dlouhé zajímavé diskuse v naší Psychotronické společnosti a lze jen shrnout, že jsou na neuvěřitelně vysoké úrovni po stránce intelektu i morálky.)

Pro úplnost je dobré právě zde zmínit pojem Mazdaznan. V podstatě jde o stejnou skladbu potravin jako u zmíněného Hari Kršna, avšak v pozadí stojí poněkud odlišné náboženství, v němž se kvalitě jídla přikládá až přílišný význam.

Důvody k vegetariánství.

Nesmíme zaměňovat pojmy nutnost a úmysl. Je bezpředmětné poukazovat na fakt, že při konzumaci ovoce můžeme usmrtit larvu hmyzu, že mikroskopičtí tvorové a jejich zárodky bývají na povrchu zeleniny, že vejce mohou obsahovat živé Salmonelly atd. Nejde vůbec o úzkostlivou starost neublížit ani těmto tvorům, jde jen o fakt, aby nebyly celé chovy zvířat (prasata, kuřata a j.) chovány k zabíjení. Bylo by nenormální např. zemřít na bilharsiosu jen proto, abychom tyto mikroskopické tvorečky nezahubili ve svém těle, nebo shánět kožichy v obavě, že naši moli podlehnou v šatníku hladomoru. Dovolím si označit za nenormální fakt, že jistý orientálec se nechá nakazit malárií, jelikož neměl to srdce odehnat samičku komára, která potřebuje jeho krev k tomu, aby mohla po sobě zanechat potomstvo. Stejně tak úsměvné je počínání některých orientálců, kteří v hrůze, že by mohli rozšlápnout nějaký hmyz, nechají před sebou zametat sluhu koštětem cestu. Dozajista nikdy neprohlíželi koštětem zmasakrovaného mravence a neuvažovali o tom, že riziko jeho rozšlápnutí je násobně nižší, než když celou cestu upraví touto abrassivní metodou. Buddhistický mnich směl dříve na důkaz své chudoby vlastnit pouze 8 věcí (nevím, zda-li i dnes), z toho dvě věci byly - hrnec na žebrání a pití a sítko na cezení vody. To proto, aby nezmařil život nějakého tvora, kterého by vypil. Dnes dozajista již vědí, že jejich sítem prochází mnoho tvorů o kterých kdysi neměli potuchy a přesto nepřikročili k žádné novele přikázání. Křesťanství rozlišuje, zda-li byl úmysl („Nevědomost hříchu nečiní“). Buddhismus tyto ohledy nezná.

Jistý politický činitel spěchal na důležité setkání a cestou vdechl nějaký hmyz, údajně mouchu. Okamžitě byla schůzka odložena o tři dny. Tak dlouho musel prosit o odpuštění. K tomuto pokání ho však nevedla lítost (politik musí být amorální, jinak by do politiky nevstoupil), ale strach z atentátu, neúspěchu, či jiné odplaty shora.

Dopad masožravosti na hodnotu člověka.

Jak už bylo vysvětleno výše, nemůžeme masožravce považovat automaticky za člověka méněcenného, za člověka se sníženým intelektem, nebo amorálního a to ani v případě jedné z variant, kterou je konzumace masa lidského. Sledujeme-li však příklady ze života, vidíme, že není náhodou, že nejprimitivnější lidé jsou téměř výhradními masožravci (už vůbec neplatí, že vegetariáni musí být lidé "vyšší hodnoty" či neagresivní). Masožravci jsou schopni konzumovat snad cokoliv bez ohledu na místní zvyky. Mnohdy jde pro naše zeměpisné šířky o konzumaci koňů, psů, koček, krys, morčat, svišťů (endemický mor) - nota bene nevadí jim ani, že jde o vyslovenou mršinu v počátku rozkladného procesu. Nedokáží si vůbec představit jediný den bez masa a nelze již takovou konzumaci ani označit za jídlo. Tito lidé totiž vysloveně žerou. Jsou schopni např. uchopit drůbež za nohy a zahryznout se do trupu stejně jako např. žralok Sytí se pak hryzáním a srkáním jako každé jiné zvíře.

Jistý policajt B. G. z Brna z pasového oddělení za dob komunismu v civilním podniku, kde jsem brigádničil, si ztěžoval, že jeho manželka (policajtka, 115 kg) během noční procházky na WC odbočila k ledničce, a sežrala mu tříkilové kuře, které zamýšlel mít ke snídani. (Takové lidské falsifikáty dirigovaly naše osudy.)

Valná většina lidí obézních patří do této kategorie, třebaže nesmíme nikdy odsuzovat člověka podle zevnějšku. (Jistý můj kolega z mého vědního oboru vážil asi 70 kg a "lékařská věda" z něj stvořila díky chemoterapii za 10 let 160 kg těžké, neustále spící těleso.) Vždy je člověka nutno hodnotit individuelně – pozor na „plošné“ hodnocení! Inteligence obézních však často je neuvěřitelně nízká a zájmy nejsou vzdáleny zájmům zvířat. Liší se sice od nich pohlavní inaktivitou, avšak co do reflexu žravosti jsou s nimi identičtí. Zajímáme-li se o životopisy osobností světových dějin, žasneme nad vysokým počtem případů vegetariánství. Ano, je pravda, že i nestrašnější osobnosti světovým dějin sem patřily - nicméně i zde šlo o osobnosti, geniální organizátory, byť v tom nejstrašnějším negativním smyslu. Protože nebudu těmto lidským bestiím činit reklamu, musí se každý dovtípit, o kom vlastně je řeč.

Čeština rozlišuje „jíst“ a „žrát“ dost neuměle. Zpravidla se uchyluje ke směšnému vyjádření, kdy mluví u živočichů o jídle, nikoliv žraní. Připadá mně však komické např. vyjádření, že moli snědli kožich – už proto, že ho jen „ojedli“. Němčina vyjadřuje analogii těchto pojmů: essen = jíst, fressen = žrát. Zajímavé ale je, že čeština musí přiznat, že jev se nazývá masožravost, protože nemá ani pojem „masojedství“.

Bylo by asi velmi těžké zpracovat studii závislosti krutosti člověka na masožravosti. Nevíme ani s jistotou charakterové vlastnosti pravěkého lovce. Kde hledáme nezjistitelné informace o pravěkých lidech (já v takovém ústavu pracuji), tam se utíkáme ke dnešním primitivním lidem. Když studujeme všechny artefakty, které nám pravěcí lidé nevědomky zanechali a srovnáme je s činností primitivů dnešního světa (zbytky domorodých Australanů, kmeny Amazonie), vidíme, že jsou to asi naprosto stejní lidé, jen v časové dislokaci. Proto můžeme předpokládat, že i pravěcí lidé měli vztah k lovné zvěři spíše jako hospodáři než jako zvířecí predátoři. Přitom v ledových dobách museli být tito lidé zcela masožraví. Zhodnotíme-li naopak dnešní lidské populace, domnívám se, že jsou dnešní lidé neobyčejně krutí. To, že se tak neprojevují, je spíše jen beznaděj zachovat anonymitu, tedy strach z trestu. (Víme, že stačí výpadek proudu ve větším městě Spojených států, aby se odstartovalo velké rabování.) Samozřejmě mluvím jen o většině a především o mladých lidech. Starší lidé, kteří poznali utrpení, se takto neprojevují. Pokud by chtěl někdo oponovat, udám příklad. Filmy se vždy točí o tom, co se žádá. Dnešní filmy v televizi jsou téměř bezvýhradně o násilí a čím více krve, tím lépe. Starší člověk většinou okamžitě přeladí, ne tak ten mladší. Vždyť pro ně se ty filmy natáčejí. Nejde jen o krev, ale také o destrukce a násilí. A velmi kruté jsou i děti.

Vzpomínám na asi 5-letého chlapce, který se na konci naší exhibice rozplakal. Ninja střílel a házel granáty a naši „exhibicionisté“ prováděli salta, přemety a sklopky, až postupně zmizeli za kulisami. Svůj pláč chlapec vysvětlil slovy: „já furt čekal, že někoho zastřelí, a vono h....“.

Vyjasnění, co je to maso.

V případě člověka nejde o carnivorní způsob obživy, t.j. konzumace masa, jak si ji můžeme představit např. u tygra, nýbrž o cadaverofagii (lze užít i pojmu necrofagie), tedy o likvidaci mršin, známé např. u hyen, supů, nebo některého hmyzu. (Ne tak zcela, jelikož tito živočichové jsou uzpůsobeni proti otravě kadaverinem a botulinem.) Člověk necítí nejmenší potřebu se zajímat o dobu, po kterou byla mršina konzervována (např. zmražena). Zajímá ho pouze, zda-li mršina příliš nepáchne, tedy, neobsahuje-li mrtvolné jedy (cadaveriny, botulinidy) a její cena. Pokud je rozkladný proces evidentní (maso zapáchá), pak mu postačí tento zápach nějak odstranit (pečení, absorbce pachu konzervačními tekutinami a pod.) a dokáže ukájet své animální pudy.

Zařazení člověka (Homo sapiens) dle potravy.

Mnoho obhájců cadaverofagie (cadaver = mrtvola, fagein = žrát) hájí svoje počínání tím, že člověka označují za všežravce. Člověk je skutečně všežravec, ovšem člověk jako druh, tedy jako soubor populací. Ten, kdo poukazuje na chrup člověka, který má špičáky jako šelma, dozajista tento fakt jen reprodukuje a nerozumí chrupu savců. A zajímalo by mě jeho vysvětlení, proč má mnohem strašidelnější špičáky např. gorila, která nikdy maso nepozře. Stejně tak je všežravcem např. medvěd hnědý, tedy obyčejný euroasijský Ursus arctos. Podívejme se však na tento druh blížeji. Sibiřské populace tohoto medvěda se živí mršinami, a jsou schopny lovu. Naopak populace jižnějších poloh (např. Gruzie, Arménie) jsou spíše vegetariánské. Živí se plody, houbami, hmyzem, měkkýši, loví jen v nouzi. Tito medvědi byli nakoupeni a odvezeni do bulharského pohoří Pirin, kde jsem přes deset let příležitostně bádal a konzultoval problémy s tamními lesníky. Zde žijící populace medvědů byla tehdejším vládcem Živkovem (kolem roku 1980) vystřílena. Importovaní medvědi z Gruzie se nedokázali uživit a v zoufalství hladu začali napadat turisty. Museli být proto likvidováni. (Záležitost jsem konzultoval i se zoology v Sofii. Ani bulharské populární časopisy se netajily tímto faktem.)

Jako biolog mám hodně co říct ke chrupu zvířat, mám též bohaté sbírky a sbírky odlitků lebek. Avšak nelze se zde rozepisovat na tak odborné téma.

Vztah vegetariánství k bojovým uměním.

Lidé mají sklony k přehánění, idealizování. Bývají proto zveličovány i výkony dávných mistrů bojových umění. Nikdy se už nedovíme, čeho všeho byli schopni, jisté však je, že na velmi vysoké úrovni byli, a to jak v intelektu, tak v pohyblivosti a síle. Položme si otázku, jaké profese tito lidé byli. Bez výjimek šlo o mnichy. Klášter byl stejně jako všude jinde ve světě jediným sídlem vzdělanosti. Mimo klášter nebylo možné provozovat bojová umění a v klášteře šlo vždy jen a jen o mnichy. Přitom se vždy jednalo o kláštery buddhistické, byť nemuselo jít všude o vysloveně zen-buddhistické. Buddhistické náboženství vyznává reinkarnaci (převtělování duše z těla do těla, tělo zvířecí nevyjímaje). Zabití živého tvora, či dokonce jeho konzumace absolutně nepřicházelo v úvahu. Tito mniši-bojovníci se tedy po celý život nedotkli masa. Je bezesporu, že tento fakt se musel projevit i v genech. Je proto dost beznadějné snažit se po několika málo letech vegetariánství rovnat se těmto šťastlivcům.

Vegetariánství z hlediska medicíny.

Medicína západní civilizace ("Euro-Americké") je oblastí děsu. Zde se stává lékařem kdokoliv, kdo o to projeví zájem, stvrzený několika lety studia. Naprosto zde nehrají žádnou roli vrozené schopnosti. Takový "slepý" absolvent lékařské fakulty dostává privilegium zabývat se léčitelstvím a naopak i dokonalý jasnovidec má tuto činnost zapovězenou. Tomuto jevu však bude věnován samostatný spis. Tato "západní" medicína je oblastí chemoterapie a chirurgie. Těch nemnoho vzácných osobností z řad lékařů, kteří buď mají schopnost vidět, nebo alespoň chtějí rozšířit svoje schopnosti, je neustále terčem útoku všech dutých hlav "klasické medicíny", zvláště pak, setkají-li se se řvoucím úspěchem. (Zde platí velmi silně přísloví: Lidé ti odpustí všechno – kromě úspěchu.) "Západní medicína" zná téměř jen kombinaci chemoterapie (léky chemického původu) s chirurgií (mechanický zásah řezem). Všechny ostatní cesty dokáže nazvat "podpůrnou terapií", tedy léčbou druhořadého významu, pokud ji vůbec připustí. Pokud jde o alimentární záležitosti (alimentare = vyživuji), připouští jejich význam pouze formou diety, tedy omezování některých chemických složek stravy na podkladě teorie, která vychází opět z "poznatků" západní medicíny. Jednou z největších výtek této "západní medicíně" je fakt, že léčí důsledek, nikoliv příčinu. O tom všem bude pojednáno ve spisu o léčitelství. Pojednejme však zde o některém vlivu vegetariánství na léčbu chorob. Snad největší výsměch "západní medicíně" činí ekzémy a všechny další kožní onemocnění, označované ze dermatitidy (derma = kůže - tedy onemocnění kůže). Patří sem též astma a bohužel i rakovina. Svěří-li se kdo v našich zeměpisných šířkách lékařům s něčím, co se označuje jako ekzém, počíná si asi tak, jakoby za poslední desetikorunu, tváří v tvář hladu, koupil stírací los. Není zcela bez naděje, ale nechť si reálně uvědomí, jak velkou má asi šanci. Pokud vyhrál směšnou částku, oddálí svůj konec smrtí hladem o krátkou dobu. Pokud ihned za vyhraný pakatel koupí losy další, jeho naděje zpravidla již končí. Obdobně se zmíněným ekzémem. Minimálně 95% pacientů se nedočká zlepšení stavu. Zde řekněme - Bohudíky. Podaří-li se ekzém změnit na latentní (skrytou) formu, snaží se organismus zbavit nebezpečných látek jinou formou, než byl projev ekzému. Např. astma. Pokud náhodou se podaří i tento neduh "vyléčit", může organismus nenajít již další cestu řešení. Objeví se rakovina tlustého střeva, o jejímž konci netřeba se rozepisovat. Často bývám tázán na otázku, co s ekzémem. Odpovídám: neomezujte jeho projev. Pohrdejte těmi, kdo by vámi pohrdali proto, že jste ekzémem poznamenaní. Jsou to lidé povrchní, nezasluhující vaší pozornosti a oni sami budou mít za pár generací ekzém v rodině. Naprosto bez výhrad přejděte na vegetariánskou stravu. Pokud máte možnost se podrobit akupunktuře, kde bude ošetřen bod pro ekzémy, vezměte tuto možnost. Tento způsob léčby upravuje energie ve vašich meridiánech a nepotlačuje projev ekzému. Léčí tedy příčinu (porucha v metabolismu), nikoliv důsledek (vyražení se ekzému na povrch kůže). Nedojde-li po akupunktuře ke zlepšení vašeho stavu, nedojde zároveň ani k vaší újmě na zdraví. Uvědomme si tragikomickou situaci, kdy lékař vám určí lék, který máte nanášet na postižená místa. Představme si přirovnání, kdy vám bude unikat benzín z děravé nádrže. Nějaký „odborník“ vám dá zásyp na kaluže benzínu a nechá si za to zaplatit.

Pohled „normálních“ lidí na vegetariána.

Připadá mně až neuvěřitelný stereotyp, jak reagují masožravci na údaj, že před nimi stojí živý vegetarián. Mnozí jednoduše neuvěří nebo očekávají vysvětlení pomocí jednoho z laciných vtipů (např. „zatím jsem v půli cesty – jednu bramboru a jeden řízek). Ti, kdo uvěří, okamžitě mají otázku typu „Ty nejíš maso? A co tedy jíš?“ To je otřesný dotaz, pochopitelný například u Inuitů (= „Eskymáci“). Okamžitě přichází dotaz na ryby. Na protiotázku, jsou-li ryby zelenina nebo ovoce většinou následuje jen údiv, neboť jsem vyčerpal množinu jejich dotazů. Pak téměř vždy přichází jen dovětek „To bych nedokázal“ a debata je u konce. Nemělo by smysl pokračovat. Ti, kteří by snad dokázali si matně představit sebe ve světě bez masa, vidí další bariéru, a sice vývoj mladého člověka. Znovu podotýkám, že orientálci nedávají svým dětem žádné zvířecí mrtvoly a sotva který bojovník ze západu se těm orientálním může rovnat. Dle představ masožravců by vůbec tito bojovníci neměli být na živu nebo alespoň by měli být neschopni pohybu. Protože tomu tak není, celá tato představa musí u rozumného člověka padnout, neboť podstata je jinde. Kdo máte tu možnost, pokuste se oznámit lékaři, že vaše narozené dítě chcete naprosto ušetřit konzumaci masa. Jsem si jist, že budete nuceni vyslechnout něco, co by se mohlo nazvat ontogenetický armagedon.

Obezita.

Pohlédneme-li na způsob stravování, vidíme, že jídlo dokáže být velmi nebezpečné. Mám třeba kolegy, kteří se vystěhovali do Spojených států a do Austrálie. Znám je i jejich manželky a vím, že jsou vždy oba štíhlí lidé. Ale jejich děti, které po mnoha letech přivezou sebou, se často vůbec nepodobají lidem. S otřesnou obezitou se pak většinou pojí i vada zraku, a to už i od pěti let. Příčinou je především masožravost. V podstatě pokud by takové lidské kreatury byly zavřeny v cele s přídělem 5 velkých hamburgerů a 2 litry koly na den, nechybělo by jim nic. Je nutno si však uvědomit, že jde o jednosměrku. Stáhnout váhu ze 130 kg na 110 kg je pro ně nezvládnutelná utopie a i pokud by se věc podařila, jde stále o tvora naprosto sesilního, často sterilního a to na těle i na duši. Koneckonců pro většinu lidí bude tento pacient stále obézní. Platí totiž, že hubená kráva není ještě laň.

Makrobiotika.

Tento obor zaznamenal neprávem před několika desetiletími velký věhlas. Nepodařený název tohoto oboru má vyjadřovat něco jako zachování dlouhého života. V podstatě se makrobiotika definuje jako: Systém léčebné výživy, založený na principu rovnováhy Jinu a Jangu. Největší Achillovou patou tohoto oboru je fakt, že jeho představitelé v podstatě ve svých názorech vibrují „od zdi ke zdi“. Zatímco po několik let propagují určitý produkt (např. soju) jako stěžejní, po pár letech jej staví do role doplňující. Zda-li je potravina Jin či Jang určují na základě acidity (kyselost či alkalita). Dalším problémem je, že makrobiotický talíř, tedy konečný produkt jejich snažení, je na pohled krásný, avšak téměř nejedlý. Hýří sice barvami, avšak není zde žádný tuk, žádný cukr, žádné koření, žádná normální sůl (NaCl), žádný ocet. Tedy jak říkají chemici: bez chuti a bez zápachu. A konečně je zde ten nejzávažnější problém: jak už Bible říká „Strom se pozná po ovoci.“. Už na první pohled vypadá člověk, která byl dlouhou dobu trápen makrobiotikou, něco jako Macarát (mlok žijící v jeskyních Dinárského krasu, nepřichází na denní světlo, je slepý a téměř průsvitný). Je-li skutečně makrobiotika systém léčebné výživy, pak by člověk měl s ní zacházet jako s lékem, tedy s vědomím, kdy přestat. Avšak tento systém se stává pro mnohé, jak sami říkají „životní filosofií“.

V postatě makrobiotika stále sleduje dva aspekty: výběr potravin a jejich přípravu. Nejzákladnějšími rysy výběru potravin je fakt, že uznávají pouze takové produkty, které vyrostly v té zeměpisné šířce, ve které člověk žije (dle jejich pohledu však všichni lidé obývají jen mírné pásmo, protože tropické plodiny nemají s makrobiotikou co do činění). Už tento fakt se musí příčit normálnímu uvažování. Některé potraviny absolutně nepřipouštějí. Je to především mléko v jakékoliv formě, brambory, rajčata, veškeré potraviny výrazné chuti, tedy koření, dále papriky, vejce, cukr. Naopak hlavními esy jsou luštěniny, obilniny, kořenová zelenina, tykve. Pokud jde o živočichy, pak jakoby zde vyzařoval kompromis s faktem, že zákaz masa by odepsal jejich členskou základnu. Platí, že čím níže v zoologickém systému, tím lépe. Proto nemají námitky čas od času (a to je důležitý pojem kompromisu) konzumovat bezobratlé. V podstatě jde tedy o korýše (krevety, humři, krabi) a o měkkýše (ústřice, hlemýždi). Ještě méně se tolerují ryby (jde skutečně o nejbližší kmen k bezobratlým). Rozlišují však ryby „modré“ a „šedé“ a dále z prudce a pomalu tekoucích vod. (Jako biolog se raděj zdržím komentáře.) Soli povolují jen 20 % a zbývajících 80 % musí tvořit tzv. Karlovarská sůl, tedy směs chloridů jiných než chloridu sodného. Ze sladidel se povoluje pouze slad a med.

Druhým vážných aspektem makrobiotiky je příprava jídla. Na prvním místě je blančírování (jídlo se vhodí do vařící vody, čímž var ustane, a jakmile se znovu objeví, je jídlo hotové). Na druhém místě je dušení a výjimečně vaření. To je vše. Nikdy ne smažení, grilování, pečení, a největším zločinem by bylo uzení.

Historická strava.

Měli bychom mít alespoň základní představu co lidé jedli v době, dokud lidský rod nezačal degenerovat. Vzhledem k tomu, že u většiny plodin alespoň zhruba víme odkud pocházejí, můžeme uvažovat o každém regionu, co zde bylo a co zcela určitě ne. V podstatě byl jídelníček až zoufale chudý a kromě toho možnosti konzervace byly chabé (sušení, nasolování, kvašení). Nebyla konzervace chladem a nebyly konzervační látky s dlouhodobějším dosahem. Nelze uvádět studii s tabulkami výskytu jednotlivých plodin s chronologickou korelací, ale lze si alespoň uvědomit nejzákladnější plodiny, které dalo světu objevení Ameriky (brambory, rajčata). Především v zimním období v Evropě musela být nabídka potravin velmi krátká. Nejzákladnější potravinou vždy přítomnou byl chleba (proto též je v modlitbě křesťanů „chléb náš vezdejší“) a kdo na to měl, holdoval masu. Ale to se netýkalo běžných obyvatel denně. Proto se v podstatě konzumovalo vše, co se dalo, byť i po složité úpravě. Věřím, že pro Židy, pro které platil „Mojžíšský zákon“, muselo být křesťanství velmi lákavé.

Židovský zákon zakazoval např. jíst zajíce, protože „sice přežvykuje, avšak nemá kopyta rozpolcená“. (S dnešními znalostmi zoologického systému jsou samozřejmě tyto údaje pro nás úsměvné.)

Co se smí jíst a co ne bylo velmi podrobně popsáno. Avšak křesťané pojali mezi svaté texty Zjevení Svatého Pavla (součást Nového zákona). V něm se povoluje jíst vše, co bylo dosud označováno za nečisté (jakési „tabu“). Tím se jídelníček masité stravy velmi rozšířil. Výsledkem bylo to, co vidíme v příloze této práce vybrané z Časopisu Moravského musea v Brně. Jedlo se prakticky vše, co se hýbalo, co mělo nožičky nebo křidélka. Ale všimněte se škály rostlinných produktů. A to už byl závěr 16. století. Jak zoufalý musel být výběr stravy před několika tisíci lety.

Ukázka je z:

Tiray, J.: Jak se žilo na panství Teleckém za posledních pánů z Hradce.

Časopis Moravského musea zemského, Brno, 15, 1916, Nr. 2, p. 208-238.

Poznámka k jazykové formě práce:

Je mnoho Čechů, kteří jsou z nějakých mně neznámých pohnutek hrdí na svůj původ. Přitom však patří k těm asi 90% Čechů, kteří neumí česky. I na tyto případy dnešní čeština pamatuje a vzdává se logiky ve prospěch davu.

Dříve např. bývala sleva, a to včetně slevněných vstupenek. Přesto však zřejmě bylo výhodnější chodit zleva, jinak by dnes neexistovaly vstupenky zlevněné. Zdůvodnění se najde jakékoliv, lze i říci, že slevněním ceny dochází ke změně stavu těchto vstupenek, čímž se stávají právoplatně zlevněnými. Microsoft Word má ve své slovní zásobě některé nesmysly, kdy podtrhuje jako chybné právě tato správná znění. Dříve totiž např. existovaly pojmy "vyjmout" a "jímat". Tato slova dala základ pojmu "vyjímka". Word však v automatických opravách označí tento pojem za chybný a žádá přepis na "výjimka". Takových pojmů má mnoho. Aby autor nebyl nařčen, že on neovládá češtinu, a vyjadřuje se staroslovanštinou“, užil tyto nesmysly i v této práci.